2. ledna 1492 skončila nadvláda maurů na Iberském poloostrově.

2. ledna 1492 skončila nadvláda maurů na Iberském poloostrově.

Dobití Granady a poslední maurský panovník Mohamed XII.

     Salman Rushdie ve své knize Poslední Maurův vzdech popisuje onu scénu takto:

     „S matkou a dvořany se odebral do vyhnanství a svým odchodem udělal tečku za staletími maurského španělska, na Padulském pahorku zarazil koně, otočil se a naposledy se podíval na to, co ztratil, na palác a žírné roviny a všechnu tu pominulou nádheru al-Andalús … a při tom pohledu vzdychl a z očí se mu vyřinuly palčivé slzy. Když to uviděla jeho matka, strašlivá Áiša Ctnostná, jízlivě se vysmála jeho žalu. Boabdil, který již musel pokleknout před všemocnou královnou, byl nyní nucen strpět další ponížení od bezmocné, avšak děsivé vdovy. Jen breč jako ženská kvůli tomu, co jsi nedokázal bránit jako chlap, vysmála se mu: myslela tím samozřejmě pravý opak“.

     Granadské války trvaly deset let a odevzdáním symbolických klíčů od pevnosti Alhambra skončila sedmisetletá nadvláda muslimů na Iberském poloostrově. V praxi to znamenalo, že Granada byla připojena ke  Kastilii, protože ta nesla největší finanční náklady na válku. Zároveň skončilo poměrně pokojné soužití třech náboženství. Židé byli nuceni konvertovat ke křesťanství nebo museli opustit Španělsko. Totéž muslimové. Ti měli jen delší dobu k tomu určenou a to až do roku 1501. Pokud by se nestali křesťany, měli dvě možnosti. Stát se otroky nebo jako židé, být vyhoštěni. Tímto byla reconquista, tedy znovudobití území ovládaného islámem, považována za dokončenou.

     Když byl v jedné bitvě u Luceny zajat vojsky Ferdinanda a Isabely král Boabdil, rozhodl se Ferdinand, že jej využije k definitivnímu pádu Granady. Jak zaznamenal jistý granadanský kronikář Boabdilovo zajetí a následnépropuštění bylo „příčinou zničení vlasti“. Protože se Boabdila, takto Abu Abdullah vzbouřil proti svému otci a prohlásil se za emíra Mohameda XII., byla mu nabídnuta pomoc při zmocnění se granadského trůnu výměnou za vazalskou závislost na Kastilii.

     Emir Abu al-Hassan zemřel na infarkt a na trůn nastoupil jeho mladší bratr Az-Zaghal jako Muhammad XIII. V tu chvíli Ferdinand propustil ze zajetí  Mohameda XII., kterému udělil titul vévody výměnou za to, že rozpoutá válku proti vlastnímu strýci.

     Po pádu Málagy padlo v prosinci 1489 i město Basa. Mohamed XIII. byl nucen uznat moc křesťanských panovníků a na oplátku obdržel titul „král“ údolí Alhaurin a Andaras. Tím Granada ztratila přístup k moři a Mohammed XII. se ocitl v roli skutečného vazala křesťanských králů.

     Po smrti Mohmaeda XIII. už bylo jasné, že Ferdinand si vybere na svém emírovi dluh a bude požadovat za jeho propuštění odevzdání Granady. Ten si začínal uvědomovat, že za svoji spolupráci musí zaplatit. A to vším, co má. Ocitl se v pasti a rozhodl se k zoufalému kroku. Obrátil se proti svým ochráncům a pustil se do několika bezvýznamných bitev s křesťanskými vojsky. Fakt je, že jak jeho matka Fatima, tak někteří šlechtici ho k odporu proti královskému páru podněcovali. Takové jednání si Ferdinand a Isabella nemohli nechat líbit. Během zimy shromáždili velkou armádu a v dubnu 1491 zahájili obléhání Granady.

     V říjnu už byla situace muslimů natolik špatná, že se Mohamed XII. rozhodl vyjednávat. Nejprve tajně, protože se obával jak své matky, tak některý blízkých spolubojovníků, že by ho mohli obvinit ze zrady.

     Podmínky kapitulace se nakonec dohodly 22. listopadu a byly docela mírné. Muslimové mohli praktikovat islám a emír dostal kontrolu nad bezvýznamnou oblastí Alpujarras. Protože se stále obával útoků proti své osobě, poslal do španělského tábora 500 šlechticů jako rukojmí. To bylo 1. ledna 1492. Následujícího dne se Granada vzdala a o čtyři dny později král s královnou v čele obrovského slavnostního průvodu vstoupili do poraženého města. Nad Alhambrou byly vztyčeny královské standarty a místo svrženého půlměsíce byl slavnostně vztyčen kříž. Reconquista skončila.

Dodatek:

     Místem, kde se Mohamed XII., řečený Boabdila naposledy zastavil a rozhlédnul zpět na palác Alhambru a okolí je kamenitý výběžek pojmenovaný jako Puerto del Suspiro del Moro, tedy Maurův pohled. Do exilu odcházel s matkou v doprovodu 1 130 dvořanů a služebnictva. Usadil se ve Fezu v Maroku, kde dožil ve svém paláci. Zemřel v roce 1533 a byl pohřben za branami města nedaleko Musaly. Jeho vnukové a pravnukové žili ve městě jako chudáci udržovaní při životě zakátem, almužnami z povinných dávek odváděných muslimy.